Šťastné a krvavé Vánoce? Když potenciál zamrzne pod norským sněhem

Doba vánočních svátků se v kinematografii dávno přestala omezovat jen na dojemné rodinné pohádky a animované příběhy o Santovi. Filmaři stále častěji objevují kouzlo - a komerční potenciál - žánru, který spojuje sváteční pohodu s notnou dávkou krve, humoru a absurdity. Loni se na této krvavé vlně svezla snímek Šílená noc od norského režiséra Tommyho Wirkoly, jenž bravurně zkombinoval akční jízdu ve stylu Smrtonosné pasti s komediálními prvky Sám doma a postavu opilého, avšak smrtícího Santy. Tento film si rychle získal srdce diváků a naznačil, že se z něj může stát novodobá vánoční klasika. Letos se o něco podobného pokusili opět norští tvůrci s hororovou komedií Šťastné a krvavé (v originále There's Something in the Barn). Bohužel, tentokrát se zdá, že snaha o vytvoření další kultovní vánoční podívané zamrzla dříve, než stačila pořádně rozjet.

Idylické stěhování do Norska s nečekaným obyvatelem

Film nás seznamuje s typickou, tak trochu naivní americkou rodinkou, která se s nadšením, ale i s jistými obavami, stěhuje do Norska. Důvodem je dědictví - stará horská chata, která s sebou nese nejen krásnou, zasněženou krajinu, ale i jedno prastaré tajemství. Zatímco otec rodiny, Bill (ztvárněný Martinem Starrem, jenž se až příliš vžil do role outsidera), je z nové kapitoly života nadšený, ne všichni členové sdílejí jeho optimismus. Adolescentská dcera prožívá muka z přesunu do chladného a pro ni cizího prostředí, zatímco malý syn, citlivá a zvídavá duše, brzy objeví ono dávné tajemství v rodinné stodole.

Tím tajemstvím není nikdo jiný než prastarý stodolový elf, známý z norského folklóru jako nisse. Tento drobný, zpočátku nenápadný tvor, má svá přísná pravidla. Pokud je ctíte a náležitě se o něj staráte (například mu pravidelně nosíte ovesnou kaši s máslem), může být úslužným společníkem. Jakmile ho ale naštvete, například tím, že mu zničíte jeho domov, zneuctíte jeho tradice nebo mu zkrátka jen zkazíte Vánoce, pak se idylický sen o životě v Norsku rychle promění v boj o přežití. A jelikož se jedná o hororovou komedii, je poměrně jasné, že se situace velmi rychle vyhrotí a divák se může těšit - tedy alespoň v teorii - na pořádné, krvavé vánoční orgie.

Promarněná šance na krvavou zábavu: Proč "Šťastné a krvavé" neuspělo?

Potenciál pro skutečně šílenou a zábavnou sváteční podívanou byl obrovský. Vraždící skřítci, prostor pro nápadité a inovativní smrti, hra s vánoční tematikou a humorný střet americké a norské kultury - to vše slibovalo parádní jízdu. Režisér Magnus Martens se však bohužel ukazuje jako rutinér, který nedokázal dostatečně vytěžit ani jeden z těchto prvků. Většinu stopáže zaplňuje nezajímavé a nevtipné povídání, a co je horší, naprosto nesympatické postavy.

Postavy, které si divák nepřeje zachránit

Scénář se snaží hrát na klišé: otec je trochu nešika a outsider, nevlastní máma (Amrita Acharia) se snaží dětem zavděčit, dcera je naštvaná z přesunu a malému synovi nikdo nevěří existenci elfa. S tímto archetypálním základem by nebyl problém, kdyby se s ním pracovalo hravě a chytře. Kvůli línému scénáři a nepřesvědčivým hereckým výkonům jsou však ústřední hrdinové otravní, nevtipní a divák jen ztěžka hledá důvod, proč by jim měl fandit. Naopak, s přibývající stopáží čím dál více drží palce naštvaným elfům, což je pro hororovou komedii, kde by mělo jít o soucit s oběťmi (nebo alespoň pobavení nad jejich osudem), poněkud kontraproduktivní.

Kde je ta krev a ta zábava?

Zklamáním je i samotné provedení hororových a komediálních prvků. Zatímco Šílená noc se nebála jít do explicitního násilí a kreativity v zabíjení, Šťastné a krvavé působí jako rodinný horor. Gore je zde poskrovnu a vraždění probíhá na dost mírné úrovni. Film buduje atmosféru velmi předvídatelně a o lekačky se skoro ani nesnaží. Absurdita a rozpustilost, kterou zdrojový text zmiňuje jako klad, je bohužel spíše naznačená než plně rozvinutá. Zábavné momenty, jako je scéna s létajícími kotoučovými pilami nebo vraždění vánoční špičkou, jsou spíše výjimkou než pravidlem a přichází příliš pozdě. To je u filmu, jenž se snaží tvářit jako další brutální vánoční šílenost, poměrně škoda.

Rutinní režie a promarněné nápady

„U novinky Šťastné a krvavé zkrátka chybí ta správně šílená a nespoutaná ruka s přemírou nápadů a nadhledu. Místo další vánoční jízdy tu tak po většinu stopáže převládá vánoční nuda.'

Magnus Martens nedokázal vtisknout filmu osobitý styl ani tempo. Scénář není schopen vytvořit vtipné dialogy ani svěže pracovat s norským prostředím, což je další promarněná příležitost. Film se snaží budit dojem originality, ale s řadou prvků v něm obsažených je možné se setkat v různých variantách. Děj se zpočátku tajemně odhalující neznámou bytostí mění v zběsilý souboj o život, avšak toto prudké pojetí není dostatečně dynamicky provedeno. Většina filmu se odehrává v přítmí, což oslabuje vizuální dojem ze střetů se skřety. Závěr filmu navíc působí zbytečně dojemně a do celkového, lehce absurdního tónu příliš nezapadá.

Závěr: Vánoční nuda místo jízdy

Ačkoliv film Šťastné a krvavé přichází se zajímavým námětem a lákavým konceptem vánoční hororové komedie s prvky folklóru, bohužel se mu nedaří naplnit svůj potenciál. Chybí mu dravost, kreativita v zabíjení, a především charisma postav a režijní nadhled, který by z něj udělal nezapomenutelnou podívanou. Ve srovnání s úspěšnějšími žánrovými kolegy, jako je Šílená noc, působí tato norská novinka spíše mdlým a rutinním dojmem.

Pokud hledáte originální vánoční hororovou komedii, která vás rozesměje a zároveň potěší krvavými scénami, sáhněte raději po jiných titulech. Šťastné a krvavé může sice pobavit svou snahou o absurditu a narušení poklidné vánoční atmosféry, ale celkově je to spíše promarněná příležitost, která zanechá diváka s pocitem vánoční nudy namísto pořádné jízdy. Vidět ho lze snad jen ze zvědavosti, jak se dá zajímavý námět utopit v průměrné realizaci.